2014 Novoroční výprava
JAK NA NOVÝ ROK, TAK PO CELÝ ROK
A je tu další rok, nový, lepší? Snad, ne, jsem si jistá, že určitě. Všichni, anebo alespoň většina si dáváme různá předsevzetí…A jestli se aspoň některá splní, tak to bude krása. Já budu spokojená, když se to zadaří tak, jako celá dnešní vyjížďka do údolí Bílého potoka s přestávkou na občerstvení koníků, těch trávou a jezdců čajem
Toho dne, 1.1.2014, se nás sešlo víc jak pět jezdců a to sice šest a ta nádhera začala přesně ve 13 hodin po obědě. Chytit si koníka, dát mu ohlávku, vyhřebelcovat, očistit kopyta a zkontrolovat koníka včetně kontrolní otěžě a mohly jsme vyrazit. Bylo nás šest paní, slečen a holčiček, každá na svém oři a ještě jeden koník Jingles, který se učil, že bude taky vozit jezdce, později, tak ten s námi šel chvíli uvázán, později volně.
Koníci nás ani moc nezlobili, počasí už vůbec ne, lepší jsme si nemohly přát.
Naše „pančelka“ smíšek Jít´a nás nešetřila, jako vždy a pod jejím vedením jsme vyrazily směle kupředu, záměrně říkam vyrazily, protože jsme byly samé ženy.
Helenka na Etě, Soňka na Lentilce, Melinka na Mary, Míša na Gradě, Jitka na Gitě a poslední jezdkyně Reni na kobylce Sally. Rozmanitá skupina, jen co je pravdaJA Jitka ještě vedla Jingles vedle sebe na ohlávce.
Terén byl rozmanitý, kopcoviý, s koníkama z kopce, dokopce, po rovince, polem ,trávou, lesem, zkrátka naše duše jen plesaly a cítily se krásně volně, svobodně v souladu bud´s krokem koní a nebo i v klusu.
Během cesty nás opustila sedmiletá Melinka, kterou si vyzvedl po cestě tatínek a my pokračovaly zase dál.
Místy to bylo opravdu náročné, ale vše jsme zvládly. Údolí Bílého potoka se nám za to odměnilo nepopsatelnou nádherou a prostředím jak ve snu nebo jako v pohádce. Po cestě Jitka průběžně a postupně nechala Míšu, aby si sem tam sedla na Jingles, a jela chvíli na ní, Jitka ji přitom měla na ohlávce a vedla ji, potom zas chvíli Jingles běhala volně. Učení musí probíhat postupně a nenásilně, aby si koník zvykl.Nědky kolem půl páté jsme úspěšně dorazily do místa občerstvení, do hospody na Šmelcovně, kde jsme si asi půl hodinky vydechly a podebatily nad čajem. Koníci se zatím pásli na nedaleké louce, někteří z nich dokonce volně, bez uvázání ke stromu, např. Sally.
Vyjížděly jsme pak opět zpět asi někdy před pátou, už skoro za tmy, ale mělo to taky své kouzlo a jezdkyně tak mohly lépe trénovat balanc na koníkovi a cítit jeho pohyb, aneb trénuj i se zavřenýma očima.
Klusaly jsme lesem ve tmě, nemělo to chybu, domů do Domašova jsme dorazily někdy před šestou večer, unavený jak kot´ata, stejně jako koníci, zato spokojený a řádně vyvenčený.
Koníci dostali seno a oves a pak už jen odpočinek v ohradě.
Nezapomenutelná vyjížd´ka v té nejlepší společnosti a za nádherného počasí.
Co víc si člověk může přát?
Snad jen další takové supr vyjížd´ky a neustálé zdokonalování se v jezdeckém umění a porozumění tak čarovným stvořením, jakým bezpochyby koně jsou.
Dalším dobrodružstvím a učení ZDAR.
Renča
