JS HOBIT Domašov

cena 800,- za den možnost vypůjčení koně

Začátek v 10.00

Svoji kapsu si naplňte potřebnými věcmi: nožem, šátkem, lžící a hrnečkem na kávu

Velikonoční putování s plnou kapsou kolem světa

Dne 1. dubna 2018 (čili „na apríla“) se konala událost s názvem „S plnou kapsou kolem světa se zvířátkem na vodítku“, kterou již tradičně pořádá JS Hobit Domašov pod vedením Jitky Bednářové Smíškové. Na tuto akci jsem dorazila společně se svojí kamarádkou Šárkou a mojí tetou Věrou. Ze začátku jsem vůbec netušila, co si přesně pod pojmem Velikonoční putování představit. Možná vyjížďka do terénu, procházka s koníkem?

Po našem příchodu nás čekalo velmi milé a vstřícné přivítání od samotné paní organizátorky i od holek, které sem za koníky pravidelně docházejí. Já se Šárkou a tetou Věrkou jsme dostaly koníka jménem Lentilka, která shodou okolností čeká hříbátko. Lentilku jsme pořádně vyčistily a daly na ni dečku s madly. Ostatní účastníci si své koníky také připravili a mohlo se vyjet. Jela nás banda lidí a směsice koní – od welshů po haflinga. Společně jsme všichni vyrazili přes vesnici Domašov, zde jsme si koníky ještě vedli. Nasedalo se až za vesnicí v krásné přírodě.

Naše skupina byla připravena vydat se na Velikonoční putování, cesta plná překvapení, neznáma a tajemna mohla začít. Celý průběh byl také zaznamenáván pomocí fotoaparátu a díky tomu byla pořízena řada krásných fotografií. Přikládám jednu z nich, kde právě celá naše skupina vyráží za dobrodružstvím. Koníci se po celou dobu putování chovali vzorně a bez problémů. Je nutno podotknout, že se jednalo o mladé koníky, kteří se práci pod jezdcem teprve učí.

Foto č. 1: Vyrážíme na cestu za Velikonočním putováním.

Počasí bylo po celou dobu akce výborné, svítilo sluníčko. Bylo cítit přicházející jaro, akorát občas foukl studený vítr, avšak to nás v naší cestě nemohlo odradit. Krajina se pomalu měnila. Nejprve jsme míjeli louky a pole, dokonce jsme podcházeli dálnici. Nyní se před námi začal rozprostírat smíšený let a s tím také „první přírodní překážka“ a to potok. Všichni koníci i s účastníky to zvládli na jedničku s hvězdičkou a kdo měl problémy, tomu ostatní pomohli, jak nasvědčují dvě následující fotky.

Foto č. 2: Překonávání prvního z řady potoků.

Foto č. 3: První z řady potoků zvládli všichni – někteří sami a někteří s pomocí.

            V lese však moji tetu Věru začala najednou bolet pravá noha. Nastal tedy problém, co dál. Cesta byla ještě daleká a Věrka nejela na koni, ale šla pěšky. Bylo proto rozhodnuto, že já s Věrkou a Šárkou se vrátíme zpět i s koníkem Lentilkou, zbytek skupiny putování dokončí bez nás a my poté dorazíme na místo autem. Cílem našeho putování bylo Údolí Bílého potoka a zde proslulá hospůdka Šmelcovna, kde vařívají nejlepší polévky a jídlo všeobecně. Šmelcovna je vyhlášená po celém okolí a je hojně navštěvována mnoha turisty.

Od celé skupiny jsme se oddělili u vesničky jménem Javůrek a putovali jsme s Lentilkou zpět do Domašova. Zbytek účastnic i s koňským osazenstvem jely dále do již zmiňovaného Údolí Bílého potoka. Čekalo na ně překonání cca 5-ti dalších potoků, nádherná skoro až panenská krajina a plnění různě náročných úkolů s koníky i bez nich. Zvládlo se to vše v pořádku a spokojenosti všech zúčastněných.

                                  Foto č. 4: Projíždění jednoho z potoků.

            Já společně s Věrkou a Šárkou jsme se mezitím vydaly zpět a naše cesta byla také překrásná. I my jsme měly možnost vidět různě členitou krajinu, ze které nám místy přecházel až zrak. Lentilka s námi šla též v klidu. Mé prvopočáteční obavy, že bude chtít následovat zbytek stáda, se ukázaly jako mylné. Do Domašova jsme s holkama došly asi za 2 hodiny. Ano, šly jsme pomalu a v klidu, jak dokládá i následující fotka. Šárka s Věrkou si to náramně užívaly, ale ve mně byla občas malá dušička, abychom domů došly všechny v pořádku. Podařilo se to, Lentilku jsme obstaraly a mohly vyrazit za zbytkem skupiny na Šmelcovnu.

Foto č. 5: Část skupiny vracející se k domovu.

No, cesta byla pro mě jako zdatného řidiče docela oříšek. Do vesničky Javůrek jsme dojeli vcelku dobře, ale kam pak dál? Poptala jsem se místních a ti mi ukázali polní cestu. Tudy jsem si však netroufla. Objeli jsme to proto po nějaké asfaltce. Najednou se před námi objevila lesní cesta a po pravé straně byl ukazatel Šmelcovna. To byl přesně náš cíl. Akorát jsem netušila, že pojedeme z tak prudkého kopce. Cesta se začala proměňovat v různé zákruty s velice zajímavými zatáčkami. Měla jsem oči na vrch hlavy a srdce někdy v kalhotách. Zbytek osazenstva auta si to náramně užíval – výhled, krajinu, atmosféru celého místa. Toto vše já začala vnímat až, když jsme byli dole a v pořádku. Před námi se objevila malá osada, kde bylo několik domků a na jednom z nich byl nápis Šmelcovna.

Hospůdku jsme obešli, nemohli jsme totiž najít vchod. Také jsem uvažovala: „Kde jsou asi koníci?“ Nikde jsem je totiž neviděla. Každopádně jsme tedy vešli dovnitř a zbytek skupiny na nás už nedočkavě čekal. Pan vrchní nám na stůl přinesl kulajdu. Vypadala báječně a voněla ještě lépe. Všichni jsme ji zbaštili na posezení a poté si sdělovali naše zážitky z cesty. Dozvěděla jsem se, že koníci se pasou spokojeně na louce. Nevěřila jsem tomu, tak jsem se šla podívat a čučela jsem na to. Opravdu to tak bylo.

Foto č. 6: Koníci si zatím užívali na louce.

Nastal čas návratu, cesta daleká. Ještě společné foto. Koně se seřadili i se svými jezdci na mostku. Velice vtipné bylo, že jsme se stali centrem pozornosti kolem procházejících turistů. Koukali na koně bez sedla a uzdečky jako na něco neuvěřitelného. A po sdělení, že se jedná o mladé koně ve výcviku, jejich údiv ještě vzrostl. Rozloučili jsme se a vyrazili na cestu zpět.

Foto č. 7: Skupinové foto na závěr (zbytek osazenstva byl ještě v hospůdce).

Ještě tentýž večer se mi hlavou promítaly dojmy z uplynulého dne. Bylo to nádherné a dobrodružné. Trošku jsem litovala toho, že jsem se nezúčastnila se svým vlastním koníkem, ale kdo ví, třeba příští rok. Určitě to pro mě byla obrovská zkušenost a načerpala jsem mnoho inspirace. Zde je vidět, jak málo stačí k radosti ze života. Koně jsou úžasná stvoření a tolik nám toho dávají. My jako lidé bychom jim měli více naslouchat a vnímat je…

​zapsala členka České hiporehabilitační společnosti a náš host